Velikonoční ostrov 2009

VELIKONOČNÍ OSTROV

Hlavní město:    Hanga Roa

Rozloha:            163,5 km²

^{_{Časové pásmo:    +6 hod.}}

^{_{Počet obyvatel:    3800}}

^{_{Jazyk:                     španělština}}

V červenci 2009 jsme navštívily tento legendami opředený ostrov. V Papeete, hlavním městem Tahiti jsme si zakoupili 4 denní výlet a během pěti hodin jsme byli na ostrově, jehož sochy kdysi patřily mezi světové záhady. Polynéský název je Rapa Nui - Velká země, nebo také Te Pito o Te Henua - Pupek světa. Jacob Roggeveen, který v roce 1722 ostrov objevil o Velikonoční neděli jej nazval nám povědomým názvem Velikonoční ostrov. Oficiální španělský název je Isla de Pascua.

Velikonoční ostrov je nejodlehlejší obývaný ostrov světa. Od pobřeží Chile je vzdálený 3600 km a nejbližší obývaný ostrov je Pitcairn (tady se usídlili vzbouřenci z lodi Bounty) je vzdálený 2075 km. Společně s Havajskými ostrovy na severu a Novým Zélandem na jihu tvoří takzvaný polynéský trojúhelník. Ostrov patří Chile a je jediný v Polynésii, kde se mluví španělsky. Platí se tu chilskými peso, ale na tržnici běžně říkají ceny v amerických dolarech.

 Mýty a realita, které se tady mísí s pohnutým osudem ostrova i krutý úděl jeho obyvatel, byly pro nás dobrým důvodem k jeho návštěvě. Ale možná to chce začít úplně od prvopočátku, od doby, kdy došlo k  osídlení ostrova.

Magický západ slunce na Rapa Nui.

Když první obyvatelé pocházející z Markéz připluli před rokem 900 n.l. na ostrov, byl celý pokrytý bujnou vegetací, množstvím všemožných plodin, lesy plné vysokých palem a dalšími listnatými stromy. Připluli ve dvou velkých kánoích v přibližném počtu 400 lidí. Rozdělili se do 10 klanů, které se rozmístily v 16 osadách po celém ostrově. Sebou přivezli, kromě různých plodin jen slepice a prasata a zřejmě jako černé pasažéry krysy. Úrodná sopečná půda, obrovské množství ptactva a hojnost ryb, zvláště oblíbených delfínů dávala novým obyvatelům snadný a téměř bezpracný život. V době největšího rozkvětu se obyvatelstvo rozrostlo na více jak 15 000. Za tento ráj vděčili svým předkům, kteří ostrov objevili, zvláště jejich vůdci Hotu Matu. Na jejich počest začali tesat z kamene sochy, které jak klany mezi sebou soupeřily, se neustále zvětšovaly. K jejich přemísťování z lomu na pobřeží bylo zapotřebí množství palmových kmenů a palmový les postupně mizel. Mizely i 18 metrů vysoké palmy, v průměru až dva metry, které byly ideální na stavbu kánoí pro lov delfínů. Přibližně za 500 let byly vykáceny všechny palmy. Ořechy nakousané krysami už nemohly vyklíčit.

Nastal úpadek, hlad, války klanů. Bylo už velmi pozdě, když si obyvatelé uvědomili sebezničující chování a některé sochy začali strhávat a ničit. Výzkumy jasně dokázaly, že kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům zničit veškeré lesy a kdysi úrodná půda byla devastována erozí. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit, vysychaly potoky. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky a dokonce i suchozemské šneky. Začali žít v jeskyních, nebo ve svazích z kamene zhotovených obydlí. Možná si říkali, že už nic horšího nemůže nastat, ale mýlily se. Během doby přicházela rána za ránou.

Objevili se první Evropané, kteří už nalezli obyvatelstvo zdecimované ekologickou katastrofou. V 60 letech 19 století následující události je přivedli téměř k vyhubení. Peruánští lovci otroků během několika měsíců odvezli z ostrova více jak 1500  mužů a žen, tedy polovinu stávající populace. Odvlečen byl i poslední rapa-nuiský král Maurata i celá jeho rodina. Tady už zasáhl tahitský biskup a peruánská vláda po průtazích vrátila pouhých 15 přeživších otroků zpět na ostrov. Ti však zavlekli nákazu neštovic a začala zhoubná epidemie. Zbytky obyvatelstva pak válčili mezi sebou o uvolněná území. A jako by všemu nebyl konec první křesťanský misionář zavlekl roku 1867 na ostrov tuberkulózu. V roce 1877 měl ostrov pouhých 111 původních obyvatel. O rok později vyhlásilo Chile nad ostrovem svrchovanost a ten se stal chilskou kolonií. Ostrov porostlý pouze travinami a keři, pak pronajali britské společnosti pro chov ovcí. Obyvatelé byli soustředěni do jedné vesnice a bez povolení ji nesměli opustit. Až v roce 1935 deklarovalo Chile Velikonoční ostrov jako Národní park.

A konečně v 60 letech 20 století chilský kongres přijal zákon o právech obyvatelstva a tak se stali právoplatnými občany Chile. Zákon také říkal, že vlastníky půdy mohou být pouze rapa-nuici. V roce 1967 bylo postaveno letiště a od té doby začali tvrdě zkoušení obyvatelé těžit z kamenných obrů, kteří byly symbolem zničení ostrova.

Sochy jsou rozeseté po celém ostrově, tato byla jen kousek od našeho hotelu.

Toto je kultovní magnetický kámen zvaný Te Pito o Te Henua, v překladu Pupek světa. Kámen je opravdu zvláštní, přestože tam vanul chladivý vítr (viz svetr) tento zaoblený kámen byl teplý. Musím přiznat, že při dotyku jsem měl zvláštní pocit.

Na ostrově nejsou žádné vodní toky. Jsou zde však tři kráterová sladkovodní jezera. Toto je pohled na jedno z nich. Nádherné jezero Rano Kau.

Ostrůvky Moto Nui,

Kult Ptačího muže, provázela každý rok soutěž o získání prvního vejce ptáka manutara, rybáka černohřbetého (Sterna fuscata) z ostrůvků Moto Nui. Z tohoto místa museli zdatní mladíci slézt strmou skálu, přeplavat průliv plný žraloků, nalézt vejce a nerozbité stejnou cestou ho přinést  před shromážděnou vesnici. Vítěz získal titul "Ptačí muž roku". Tento muž a jeho rodina pak měli po dobu jednoho roku kontrolu nad obchodem na celém ostrově.

Jedna ze soch, která zůstala v lomu na úpatí kráteru Rano Raraku nedokončena. Když si představím, že všechny tyto kolosy vysekávaly ze skály pouze obsidiánovými pazourkovitými kameny, musela to být pěkná dřina.

Rapanuici vztyčili asi 300 soch. Daleko víc jich však zůstalo v lomu, nebo na cestě na kamenné plošiny, z nichž měly zhlížet do vnitrozemí a ochraňovat obyvatele ostrova. Některé jsou zcela, nebo jen částečně zavaleny zeminou.

Nejpropracovanější na sochách je hlava. Některé sochy mají klobouk tzv. pukao z červené horniny. Údajně to není klobouk, ale styl účesu, který se nosil v dobách vzniku soch.

Tady byla "továrna" na klobouky z červené horniny. Několik jich zůstalo v lomu, desítky dalších zůstalo trčet na půl cesty

AHU TONGARIKI - místo, které naplňuje člověka zvlášní úctou a posvátnou bází. 15 soch nedávno zrestaurovaných po ničivé vlně, která sochy rozmetala po okolí. Na některých sochách jsou vyryté znaky a kresby.

Celkový pohled na Ahu Tongariky

Navečer, při procházce po pobřeží se jako zjevení vynořil z úkrytu tento rapanuiský bojovník. Byl to zvláštní pocit a nevěděli jsme s Norou co si máme myslet.

 V zápětí se objevil druhý, nevěděl jsem jestli můžu fotit, ale raději jsem rychle zmáčkl spoušť.

V tom přichází třetí svalovec, my sedíme opodál na kameni a jen čekáme co se bude dít.

Přišel čtvrtý a hrozivě se na mě dívá, když celou skupinu fotím. Co tu všichni dělají vůbec netušíme.

Přicházejí další a nám pomalu začíná docházet čeho můžeme být svědky. Muž v plášti a žena s čelenkou jsou ženich a nevěsta a my jsme se ocitli při rapanuiském svatebním obřadu.

Svatební obřad začal a kamenný strážce na vše dohlíží, pro nás je to úžasný pocit a oceňujeme tu neskutečnou náhodu, díky které jsme se tu ocitli.

Tancem a zpěvem svatba končí, nikde žádný turista, jen několik jejich známých přihlíží a posléze gratuluje novomanželům. My se neodvažujeme, protože celý obřad sledujeme se zatajeným dechem a nemůžeme se ani pohnout.

Pláž ANAKENA, je podle legendy místem, kde se vylodil král Hotu Matua se svou posádkou. Pláž s růžovobílým korálovým pískem je úchvatná.

Poblíž pláže Anakena je sedm soch, z nichž 4 jsou snad nejvíce zachovalé. Místo se jmenuje Ahu Nau Nau a k naší smůle zrovna pršelo 

Náš nejznámější Čech na Velikonočním ostrově je Pavel Pavel, který tam rozpochodoval sochy Moai. Že se tam zapsal i jako humorista jsme zjistili v místním muzeu.        

V místním kostele je ještě jedna připomínka ČR, kde dominuje pražské Jezulátko.